Jánošíci s těžkou hlavou

Autor: Ľubomír Smatana


Martina Kociánová přivítala bývalého zahraničního zpravodaje ČRo na Slovensku a autora knihy
"Jánošíci s těžkou hlavou" Ľubomíra Smatanu. (ODKAZ NA VIDEA: www.65pole.cz/jan-video.html) Proč slovenský národní hrdina Jánošík patrně nikdy neochutnal halušky? ČRo1 - Host Radiožurnálu: Ľubomír Smatana představil svou knihu ve vysílání Rádia Česko.
ČRo2 Praha, Tandem

TYGR ZA VOLANTEM
O asijském mikroklimatu, národních obyčejích a vracích

Nejmladší vesnice na Slovensku se zrodila na jaře roku 2006. Ovšem dodnes nemá jméno, je pečlivě oplocená a hosté mohou vstupovat pouze na povolení. Není divu, že noví sousedé lezou starousedlíkům kapánek na nervy. Ovšem noví sousedé jsou Jihokorejci, přinesli na Slovensko peníze, a proto musí domorodci jejich přítomnost nějak přetrpět.

Pro bezejmennou vesničku našli hostitelé krásné místo na jižních svazích malé Fatry přímo pod vrcholem Malý Kriváň. Do kopců sice jihokorejští manažeři nechodí, pěšky své království vlastně vůbec neopouštějí, požadovali ale čistou a nedotčenou přírodu.

Důležitý je pro ně vzhled.

Tuto podmínku hostitelé splnili beze zbytku.

Solidní asfaltka vede až k vesničce, dál do hor už se klikatí jen popraskaná cesta plná výmolů, která vede podél potoka až do výšky 718m.

Odtud je to na Malý Kriváň ještě tři hodiny. Celá oblast patří do Národního parku malá Fatra a výstavba tu je zakázaná. Ovšem vesnička dostala výjimku a navíc úředníci už nikomu jinému výstavbu v okolí nikomu nedovolí. To slíbili. Manažeři potřebují klid.

Ľubomír Smatana na ČRo1 v Radiožurnálu

Vesnička leží v katastru obce Krasňany nějakých sedm kilometrů východně od Tepličky nad Váhom, kde stojí samotná továrna na výrobu automobilů KIA. Jen o kousek dál na východ leží další z opěrných bodů Slovenska, Jánošíková rodná obec Terchová. Symboly se shlukují v malém prostoru.

Poprvé jsem se vydal k vesničce, když slavila první narozeniny. Průvodkyní mi byla Barbora Zichová, Mladá plavovlasá krasavice, mimořádně sebevědomá, která žila v Krasňanech a Korejce považoval za nezvané hosty. Možná bych mohl říct, že je bytostně nesnášela. Nebyl v tom ovšem žádný rasismus, jen se jí nelíbilo, že všechna prasata jsou si rovna, jen některá jsou si rovnější.



Luxusní vesnice vypadá, jako by spadla pod hory přímo z vesmíru. Ve srovnání s okolím to jsou dva světy., rozdělené kulturními návyky a pořádným balíkem peněz. Jistě nemusím dodávat, že obyvatelé tohoto exotického gheta s místními lidmi vůbec nepřicházejí do styku.
Přesto nový komplex obyvatele zaskočil, do té doby něco podobného viděli jen v televizi.

„Je to nevídaný luxus se vším, co k tomu patří. S prosklenou plovárnou, tenisovými kurty, ubytováním na nejvyšší úrovni a navíc v nádherném prostředí,“ ukazuje Barbora přes plot na pečlivě zastřižený trávník.
V plovárně se svítí, ale zdá se, že je prázdná. Ve spodní části dokonale udržovaného a chytře členěného pozemku stojí třípatrové domy pro obyčejné manažery. O něco výš na terase se pyšní vilky pro střední kádry. Největší rezidence na kopečku pak patří prezidentovi společnosti. Všechno je přehledné a každý dobře ví, kam patří. Vila pro velkého šéfa stojí dost možná na uměle vyvýšeném kopci. Na to jsem se ale Barbory zapomněl zeptat.

„Někdo si myslí, že je to pro nás přínos. Jenže opak je pravdou. Od té doby, co sem Korejci přijeli, je život nesnesitelný. Jezdí po naši vesnici jako blázni, opilí, nedodržují předpisy a myslí si, že jim to tady všechno patří. Jsou arogantní a nás vnímají jen jako levnou pracovní sílu,“ stěžuje si Barbora.
Sama rozhodně žádnou levnou pracovní silou není – pohybuje se v reklamním byznysu a jen ji štve, že se obyvatel vesnice nikdo na nic neptal. Nezbývá ji než si zvyknout nejen na rychlé jezdce, ale i na ceduli při vjezdu do obce. Nápis Krasňany přemalovali místní vtipálci na KIAsňany.

Slováci si na exotické sousedy zvykají těžko. Kromě investic si přinesli i svoje kulturní návyky a také jiný přístup k pravidlům hry. Investor celý areál postavil načerno a bývalý starosta obce Krasňany podepsal stavební povolení až dva týdny před nastěhováním. Nic jiného mu nezbylo.
Nájemníci přišli ve státním zájmu. Když vesnička oslavovala první narozeniny, ještě stále právně neexistovala.

Starosta Milan Tichák svoje rozčarování neskrýval a bez rozpaků mi vyprávěl, jak se s problémy po svém předchůdci hodlá vypořádat. „Kvůli tomu, že celá stavba stojí načerno a nikdo nemá užívací povolení, chci aby nám KIA alespoň sponzoroval sport a kulturu v obci.“
Milan Tichák byl v té době starostou teprve pár měsíců, stavba se rozeběhla za jeho předchůdce Josefa Trnky. Ani on své názory netají. Podle něj by ale tak silnému politickému tlaku stejně nikdo nedokázal odolat. „Já jsem stavbu zastavil dvakrát. Vydal jsem rozhodnutí, ale nikdo to nerespektoval. Měl v tom prsty ministr výstavby. Já jsem ho musel každý týden informovat, jak to pokračuje.“
Bývalý i současný starosta jsou znechuceni divokými způsoby. Mezi řečí přiznávají, že na ně vcelku nekompromisně tlači primátor Žiliny Ján Slota a že museli lecos strpět.



Korejská vesnice jim záhy přinesla víc problémů, než čekali. Nesví byli už při první návštěvě. Starostové vzpomínají, jak bylo ve všech bytech přetopeno, z každého kohoutku tekla voda a budovy prosytilo vlhké teplo. Zřejmě asi tam manažeři tvořili tropické klima. O tom, že Asiati nešetří, natož když něco dostanou zadarmo, jsem se přesvědčil na cestách po dalekém východě mnohokrát. A živě jsem si dokázal představit zděšení starostů, kteří stojí ve dveřích obrovské koupelny a nevěřícně sledují to obrovské plýtvání vodou.
Vodu totiž korejská vesnička brala bez povolení z vesnického vodovodu a brzy vyšlo najevo, že 65 manažerů má větší spotřebu než 1200 obyvatel Krasňan. Domorodcům proto záhy začala voda docházet. Když mi to Milan Tichák vyprávěl, tak se už se i trochu smál, na pláč bylo pozdě.
„V bazénech mění vodu dvakrát denně. Nevím, jestli zase moji předchůdci podlehli tlaku, ale pokusím se tu černou stavbu zastavit. Ať si KIA udělá vlastní vrt a hledá.“

Vesnici za 450 milionů korun dostali Korejci od slovenské vlády na začátek jako dárek. Složili se na ni daňoví poplatníci a KIA slíbila, že v roce 2009 vesnici odkoupí. Když ale přišlo na lámání chleba, kupci nabídli nízkou cenu, pak si vymohli pronájem a tak dále a tak dále. Zkrátka Korejci jsou nesmlouvaví obchodníci a každé euro drží v ruce co nejdéle.

Jsem moc zvědav, jak si povede sesterská továrna Hyundai na Severní Moravě a co všechno automobilová prosperita přinese.


NÁSTUP DO PRÁCE


V pondělí 1. června 2009 už měla za sebou druhé narozeniny i samotná továrna v Tepličce. Před branou do závodu se sešla skupina lidí s transparenty, na kterých ale žádné blahopřání nestálo. Byla tam výzva k činu.

„Splňte závazky vůči lidem,“ vyzýval plešatý padesátník v modré zimní bundě ministry slovenské vlády. Demonstrantům patřily pozemky pod automobilkou, a tak se domáhali svých práv. Půdu vykoupil, či spíše vyvlastnil stát a původním ( nebo snad stále ještě současným) majitelům dlužil 700 tisíc eur.

Neoficiálním mluvčím stávkujících je kulturní referentka z obecního úřadu v Tepličce, úřednice středního věku Justína Kozánková. Mluví rázně. „Vyzýváme ministry, aby sem nejezdili jen v předvolební kampani. Když nám do dvou týdnů jasně neřeknou, kdy zaplatí, zablokujeme vjezd do fabriky úplně a neproklouzne ani myš."


PRÁCE NA LINCE


Odpovědi se nedočkala ani po několika měsících, a když přijel premiér Fico, aby se potěšil vzrůstající výrobou, chtěli ho nespokojenci pozdravit. Ochranka je ale vyhnala. Pouze jeden trpělivý pán vydržel u silnice, a když limuzína s premiérem odjížděla, vytáhl na něk plakát s textem: „Vládo, doplaťte nám peníze."

Korejci jsou z obliga, protože oni pozemky dostali darem a zodpovědnost nese stát. Pro společnost KIA je to možná nepříjemné, ale prý s tím nic dělat nemůže. Ministerstvo hospodářství se handrkuje s městem Žilina, s pozemkovým fodem, s najatým zprostředkovatelem a navzájem se obviňují, kdo peníze drží. Vlastníkům nezbude než podat žalobu.

Komické je, že ani KIA není majitelem všech pozemků, na kterých vyrábí. Státní úředníci už na výkupu pracují od roku 2004. Na evropské poměry slušná rychlost.


LADĚNÍ TAKTU


Kulturní šok

Zdali utrpěli Korejci v neznámém prostředí kulturní šok, o tom mi není nic známo. S manažery jsem nikdy nemluvil. Při každé otázce místních novinářů se ale usmívají, a tak předpokládám, že to zvládají skvěle. O poznání hůř to nesou domorodci z okolních vesnic. Do továrna poslalo přihlášku deset tisíc zájemců o práci. Úspěšné uchazeče čekal přísný režim, na který do té doby nebyli zvyklí.

Představuji si, jak horalé ze zbojnického kraje ovcí a brynzy, uvyklí na ranní deci borovičky, oblékají v továrně bílé pláště, přesně před šestou se staví do pozoru ke svým strojům, z prosklené kukaně jim operátor pustí ryčnou hudbu a Jánošíci začínají cvičit. Rozcvičku vystřídá povinný úklon korejským manažerům a pak s chutí do práce.
Ranní prostocviky vysvětloval mluvčí společnosti a profesionál každým coulem Dušan Dvořák jako standard, který firma uplatňuje v Korei.
„Krátký strečink má zaměstnance připravit na výrobní proces. Tím, že cvičí společně, upevňují svou týmovou soudržnost.“


OPERÁTOR >>>


Ranní rozcvičky prý ale nebyly nikdy povinné. Pracující mohli požádat o výjimku. Buď ze zdravotních důvodů, nebo proto, že se s touto metodou neztotožňují. S podle Dvořáka bez postihu. „I zaměstnanci, kteří necvičí, byli povýšeni.“
Média však přinesla jiné informace. Vzpurní jedinci prý nejenže nebyli povýšení, ale dostali rovnou vyhazov.
Zábavné bylo i to, kterak mluvčí trpělivě vysvětloval jemné nuance soužití. Třeba pověstné uklánění. Pro Slováky podle něj není povinné, stačí podání ruky nebo kývnutí hlavou. Ani rázné vojenské přiložení pravačky k hlavě není norma. Tak zdraví Korejci jenom své nejvyšší nadřízené. „Společnost chce zavést do praxe to nejlepší, co se ve světě naučila. Jen nejmodernější technologie k výrobě dobrých automobilů nestačí,“ dodává loajální mluvči.

Na Slovensku vyrábějí vozy tři silné společností. VW Bratislava, PSA Peugeot Citroën Trnava a KIA Žilina. Ovšem pouze KIA vzbudila obrovskou pozornost i z jiného než ryze ekonomického důvodu. Jistěže to může být i exotický původ, který je zdrojem nedorozumění a napětí. Jestli silný civilizační střet způsobila konzervativnější slovenská nátura, nebo je to zákonité všude, to ukáže srovnání s dělným lidem v Nošovicích na Moravě.


NOŠOVICE >>>


O továrně u Žiliny každopádně platí, že fázi očekávání střídá fáze zklamání, přesně jako u Cimrmana. Prvotní nadšení ze solidní práce vystřídalo rozčarování z nízkého platu. KIA průměrné mzdy nezveřejňuje, a zavdává tak k dohadům, že to není žádný zázrak. Lidé, kteří začali v továrně pracovat, si také dlouho museli vystačit jen se sliby. Tajnůstkaření je zřemě důsledek jiné firemní kultury.

„Nakonec si nás svolali a pod přísným utajením nám platy prozradili. Nevěděli jsme, jestli si z nás dělají srandu. Byl to výsměch do tváře. Na školení se mluvilo o třicetitisícových částkách,“ řekl anonymně jeden z dělníků, který ukázal svoji pásku místním novinářům. Jeho hrubý příjem ze začátku roku 2006 činil 15 285 slovenských korun. Jiný muž měl vyšší plat, 15 700 korun.


KIA NOŠOVICE


KIA tak ale splnila slib, že palaty budou vyšší než průměr v Žilinském kraji. Ten se tehdy podle statistických údajů pohyboval kolem patnácti tisíc slovenských korun.
Na něčem musí hospodářský zázrak stát a KIA si Slovensko vybrala především kvůli levné pracovní síle. Fakturace je však vysoká, na některých pracovištích dosahovala zpočátku až 25 procent.
Zájemci před branami už nestojí, KIA musí stále nové dělníky hledat. Její nabídka visela na úřadu práce i na začátku roku 2009, kdy továrna na několik týdnů stála kvůli hospodářské krizi.

Po roční zkušenosti v Číně chápu i rozčarování středních kádrů, když dlouhé měsíce nevěděly, zdali jsou s nimi Korejci spokojení nebo ne. Pak náhle dostaly výpověď a bylo. Asiaté nespokojenost nevyjadřují, podřízené nechválí a vše je třeba vytušit z náznaků. To ale demonstrantům nikdo neřekl.



Na druhou stranu si dovedu představit, že pracovní morálku chtěli mít Korejci pod kontrolou a místní zvyklosti potlačovali. Koneckonců neodjeli tisíce kilometrů z rodné země jen kvůli tomu, aby se s někým mazlili. Musí vydělávat.

Stát navíc investorovi situaci velkoryse ulehčil a kvůli tomu vznikly další rozepře, za které ale Korejci nemohli. Bez investičních pobídek by na Slovensko možná ani nepřišli.
Na vytvoření jednoho pracovního místa dostala KIA celkovou dotaci 1,25 milionu slovenských korun.
Továrna zaměstnává 2 500 lidí, takže celkový účet pro stát vychází nejméně na tři miliardy. SlovaKIA.

Jako další příklad uvádí mýtus, že Češi nerozumějí slovensky a naopak Slováci rozumějí česky velice dobře.
„Není divu, když 300 tisíc Slováků žije v České republice, ale v Čechách se úplně běžně používá Slovenština, nikomu nevadí a běžně ji slyšíte v Českém rozhlase a v České televizi. Já tam tyto věci rozebírám a snažím se to na různých příkladech ze života ne zesměšňovat, ale trochu relativizovat,“ vysvětluje Ľubomír Smatana.

Kniha se dotýká i politiky. Premiéra Roberta Fica, který je bezmezným obdivovatelem Juraje Jánošíka, líčí Smatana jako populistu. Zaznamenal už i reakci od Ficova mediálního poradce Drahoslava Machaly. „Napsal mi, že jsem stará česká koloniální škola, malý český človíček a že si to se mnou přijde vyříkat,“ poznamenal Smatana.

A proč Jánošík nikdy neochutnal halušky? “To je velice prosté. Protože základ halušek jako typického slovenského národního jídla tvoří brambory a v dobách, kdy žil Jánošík, na Slovensku nebylo po bramborách vidu ani slechu,“ zní vysvětlení Ľubomíra Smatany, který dnes pokřtí svou knihu v Bratislavě.

Rozhovor se zpravodajem Českého rozhlasu na Slovensku Ĺubomírem Smatanou o tom, jak dnes vnímají obyčejní Slováci Českou republiku, proč je z Košic blíž do Prahy než do Bratislavy i jaké aféry u našich východních sousedů přináší předvolební čas.

webmaster: Lukáš Podzimek

© Anastázia Mahovská